3.2.1 Slyším hlasy

Nejnižší, nejzákladnější a nejvnitřnější úrovně v LilyPondovském notovém zápisu jsou nazvány „Voice context“ (prostředí hlasu) nebo také jen „Voice“ (hlas). Hlasy jsou v jiných notačních programech někdy označovány jako „layer“ (úroveň).

Skutečně je úroveň hlasu tou jedinou, která opravdu může obsahovat noty. Pokud není otevřeně vytvořeno žádné prostředí hlasu, je jedno vytvořeno automaticky, jak to bylo ukázáno na začátku této kapitoly. Některé nástroje, jako je tomu například u hoboje, mohou zároveň zahrát jen jednu notu. Noty pro takové nástroje jsou jednohlasé a potřebují jen jeden hlas. Nástroje, které současně dokáží zahrát více not, jako klavír, naproti tomu často potřebují více hlasů, aby mohly popsat různé současně zaznívající noty s často rozdílnými rytmy.

Jeden hlas přirozeně může v jednom akordu obsahovat více not – takže kdy přesně je potřeba více hlasů? Podívejme se nejprve na tento příklad se čtyřmi akordy:

\key g \major
<d g>4 <d fis> <d a'> <d g>

[image of music]

To lze vyjádřit tak, že se pro ukázání akordů použijí jednoduché špičaté závorky < ... >. A pro to je potřeba jen jednoho hlasu. Ale předpokládejme, že by Fis bylo vlastně osminovou notou, kterou následuje osminová nota G (jako průchodný tón k A)? Zde máme dvě noty, které začínají ve stejnou dobu, ale mají rozdílné doby trvání: čtvrťová nota D a osminová nota Fis. Jak by je šlo zapsat? Jako akord je napsat nejde, protože v jednom akordu musejí mít všechny noty stejnou délku. Ani nemohou být zapsány jako po sobě jdoucí noty, neboť začínají v ten samý čas. V takovém případě tedy potřebujeme dva hlasy.

Jak se to ale vyjádří v LilyPondovské skladbě?

Nejjednodušším způsobem, jak provést zápis částí s více než jedním hlasem na osnovu, je hlasy zapsat za sebou (pokaždé se závorkami { ... }), a pak je souběžně spojit špičatými závorkami (<<...>>). Obě části ještě dodatečně musejí být jedna od druhé odděleny dvěma zpětnými lomítky (\\), aby byly rozpoznány jako dva různé hlasy. Bez těchto oddělovačů by byly zapsány jako jeden hlas. Tato technika je obzvláště vhodná, když se jedná o noty, které jsou jako hudba především jednohlasé, v nichž se ale příležitostně sem tam vyskytují místa, která jsou vícehlasá.

Takto to vypadá, když jsou akordy rozděleny do dvou hlasů a k průchodnému tónu je ještě přidán legatový oblouček:

\key g \major
%    Voice "1"               Voice "2"
<< { g4 fis8( g) a4 g } \\ { d4 d d d }  >>

[image of music]

Všimněte si, že nožičky druhého hlasu nyní ukazují dolů.

Tady je jiný jednoduchý příklad:

\key d \minor
%    Voice "1"             Voice "2"
<< { r4 g g4. a8 }    \\ { d,2 d4 g }       >>
<< { bes4 bes c bes } \\ { g4 g g8( a) g4 } >>
<< { a2. r4 }         \\ { fis2. s4 }       >>

[image of music]

Není nutné používat pro každý takt vlastní stavbu << \\ >>. U hudby s jen málo notami na takt to může zdrojový soubor udělat čitelnějším, ale když se v jednom taktu vyskytuje mnoho not, může být lepší napsat každý hlas odděleně, jako zde:

\key d \minor
<< {
  % Voice "1"
  r4 g g4. a8 |
  bes4 bes c bes |
  a2. r4 |
} \\ {
  % Voice "2"
  d,2 d4 g |
  g4 g g8( a) g4 |
  fis2. s4 |
} >>

[image of music]

Tento příklad má jen dva hlasy, ale stejné stavby lze použít, když máme tři nebo více hlasů, tak, že přidáme více oddělovačů, zpětných lomítek.

Hlasová prostředí nesou názvy "1", "2" atd. V každém z těchto prostředí je nastaven svislý směr nožiček, legatových obloučků, ligatur, značek pro dynamiku atd. tak, jak se patří.

\new Staff \relative c' {
  % Main voice
  c16 d e f
  %    Voice "1"     Voice "2"                Voice "3"
  << { g4 f e } \\ { r8 e4 d c8~ } >> |
  << { d2 e }   \\ { c8 b16 a b8 g~ g2 } \\ { s4 b c2 } >> |
}

[image of music]

Tyto hlasy jsou všechny odděleny od hlavního hlasu, který obsahuje noty mimo stavbu << .. >>. Pojmenujme ji souběžná stavba. Ligatury a legatové obloučky mohou dohromady spojovat pouze noty uvnitř těchže hlasů a nemohou tedy přesahovat do souběžné stavby a ze souběžné stavby. Obráceně platí, že současné hlasy z vlastní souběžné stavby ve stejné notové osnově jsou týmiž hlasy. Na všechny souběžné stavby se vztahují i jiné s prostředím hlasu spojené vlastnosti. Zde je stejný příklad, ale s různými barvami a hlavičkami not pro každý hlas. Všimněte si, že změny v jednom hlasu se nevztahují na jiné hlasy, ale nadále trvají v tomtéž hlase a jsou v něm přítomny ještě později. Všimněte si také, že spojené noty mohou být rozděleny přes stejný hlas do dvou staveb, jak je to ukázáno zde na modrém trojúhelníkovém hlase.

\new Staff \relative c' {
  % Main voice
  c16 d e f
  <<   % Bar 1
    {
      \voiceOneStyle
      g4 f e
    }
  \\
    {
      \voiceTwoStyle
      r8 e4 d c8~
    }
  >> |
  <<  % Bar 2
     % Voice 1 continues
    { d2 e }
  \\
     % Voice 2 continues
    { c8 b16 a b8 g~ g2 }
  \\
    {
      \voiceThreeStyle
      s4 b c2
    }
  >> |
}

[image of music]

Příkazy \voiceXXXStyle jsou tu především k tomu, aby se používaly v vzdělávacích dokumentech, jako je tento. Mění barvu notové hlavičky, nožičky a trámce, a dodatečně podobu notové hlavičky, takže se hlasy dají snadno od sebe rozlišit. První hlas je nastaven jako červený kosočtverec, druhý hlas je nastaven jako modrý trojúhelník, třetí hlas je nastaven jako zelený kruh s křížkem a čtvrtý hlas (který tu použit není) má tmavěčervený kříž. \voiceNeutralStyle (zde také není použit) změny vrací zpět na výchozí styl. Později bude ukázáno, jak mohou být příkazy, jako je tento, vytvářeny samotným uživatelem. Podívejte se také na Viditelnost a barva předmětů a Použití proměnných pro ladění.

Vícehlasost nemění vztahy not uvnitř bloku \relative. Každá nota je nadále počítána ve vztahu k předchozí notě, nebo poměrně k první notě předchozího akordu. Tak například zde je spočítáno

\relative c' { NoteA << < NoteB NoteC > \\ NoteD >> NoteE }

NoteB se zřetelem na NoteA
NoteC se zřetelem na NoteB, ne noteA;
NoteD se zřetelem na NoteB, ne NoteA nebo NoteC;
NoteE se zřetelem na NoteD, ne NoteA.

Jinou možností je umístit příkaz \relative na začátek před každý hlas. To se nabízí, když jsou hlasy od sebe ve větší vzdálenosti. Může to být, když jsou noty v hlasech široce odděleny, přehlednější.

\relative c' { NoteA ... }
<<
  \relative c'' { < NoteB NoteC > ... }
\\
  \relative g' { NoteD ... }
>>
\relative c' { NoteE ... }

Pojďme konečně rozebrat hlasy ve složitějším kuse hudby. Zde jsou noty prvních dvou taktů Chopinových Deux Nocturnes, Op. 32. Tento příklad bude později použit v této a další kapitole, aby na něm byly názorně ukázány různé techniky, jak vytvářet noty. Proto si na tomto místě v kódu nevšímejte čehokoli, co by vám přišlo záhadné, a soustřeďte se jen na noty a hlasy. Složitější věci budou vysvětleny v pozdějších částech.

[image of music]

Směr nožičky se často používá k tomu, aby se ukázala souvislost dvou souběžných melodií. Zde ukazují nožičky všech horních not nahoru a nožičky všech dolních not dolů. To je první známkou toho, že je potřeba více než jeden hlas.

Ale skutečná nezbytnost více hlasů nadejde teprve tehdy, když současně zaznívají různé noty, které začínají ve stejnou dobu, mají rozdílné doby trvání. Podívejte se na noty, jež začínají na třetí době prvního taktu. As je tečkovaná čtvrťová nota, F je čtvrťová nota a Des je půlová nota. Nemohou být zapsány jako akord, protože všechny noty jednoho akordu mají stejnou dobu trvání. Nemohou být ale zapsány ani jako jdoucí po sobě, protože musí začínat v tutéž dobu. Tato část taktu potřebuje tři hlasy, a běžně se zapisují tři hlasy pro celý takt, jak je to vidět na příkladu níže; kde jsou použity různé hlavičky not a barvy pro různé hlasy. Ještě jednou: Zdrojový kód pro tento příklad bude později vysvětlen znovu, proto si nevšímejte ničeho, čemu zde nemůžete porozumět.

[image of music]

Pokusme se tedy tyto noty zapsat od začátku. Jak je zde vidět, je tu obsaženo několik potíží. Začneme, jak jsme se to naučili, pomocí konstrukcí << \\ >>, kterou zapíšeme tři hlasy prvního taktu:

\new Staff \relative c'' {
  \key aes \major
  <<
    { c2 aes4. bes8 } \\ { aes2 f4 fes } \\ { <ees c>2 des }
  >> |
  <c ees aes c>1 |
}

[image of music]

Směr notové nožičky je přiřazen automaticky; hlasy s lichým číslem nesou nožičky nahoru, sudé mají nožičky dolů. Nožičky pro hlasy 1 a 2 jsou správně, ale nožičky třetího hlasu by v tomto příkladu měly vlastně ukazovat dolů. Můžeme to opravit jednoduše tak, že vypustíme třetí hlas, přeskočíme jej a noty umístíme do čtvrtého hlasu. To se udělá jednoduše přidáním páru \\.

\new Staff \relative c'' {
  \key aes \major
  <<  % Voice one
    { c2 aes4. bes8 }
  \\  % Voice two
    { aes2 f4 fes }
  \\  % Omit Voice three
  \\  % Voice four
    { <ees c>2 des }
  >> |
  <c ees aes c>1 |
}

[image of music]

Vidíme, že se tím mění směr nožiček, ale ukazuje se jiný problém, na který se někdy při více hlasech narazí: Nožičky not jednoho hlasu se mohou střetávat s nožičkami jiného hlasu. LilyPond dovoluje notám různých hlasů, aby se nacházely ve stejné svislé poloze, za předpokladu že nožičky ukazují v opačných směrech, a třetí a čtvrtý hlas pak umísťuje tak, aby pokud možno k vzájemnému střetu nedocházelo. Obvykle to pracuje dobře, ale v tomto případě jsou noty nejnižšího hlasu zřetelně nedobře umístěny. LilyPond nabízí několik různých způsobů, jak vodorovnou polohu not přizpůsobit. Nejsme však ještě tak daleko, abychom tyto funkce mohli použít. Proto tento problém odložíme na později; viz vlastnost force-hshift v Oprava překrývajících se not.

Podívejte se také na

Notace: Více hlasů.


Jiné jazyky: English, deutsch, español, français, magyar, italiano, 日本語, nederlands.
About automatic language selection.

LilyPond – Learning Manual